(Fotky) Terezka v Pražskym parčíku

S Terezkou to je vždycky to samý. Děsivě složitý a hned potom nejvíc mega jednoduchý. Příkladem toho je i naše poslední focení. Jsem v Praze kvůli jednomu focení (BTW do Prahy se dostanu tak jednou za pět let) a přespávám. Další den mám domluvený odpolední focení a na večer mám volno a sháním modelku.

Terka to během mýho prvního focení toho dne vidí na instáči a píše mi, že se jí uvolnil večer, že bychom mohli něco dát a já samozřejmě hraju Zagorku, protože je mi jasný, že to nebude jednoduchý (:D) .. ale hraju ji jenom jako, protože ve skutečnosti focení s Terezkou bývaj super a vlastně se mega těším!

No a tak se snažíme narychlo domluvit, ale já jsem na jedné straně Prahy, ona na druhé a protože v těch dnech je mega největší vedro a moje starý auto při postávání v kolonách peče nejen mě, ale i samo sebe a já nechci zkapat vyvřelej někde uprostřed Prahy, nechce se mi za Terezkou jet.

Hromadkou by to nestihla, navrhuju sraz na půl cesty, ale Terka najednou zjistila, že má ještě nějaký vyřizování a bude stíhat horko těžko. V rychlosti u toho řešíme ještě lokaci, ale ani jeden Prahu neznáme.. Terka se ve všem stresu popálí kulmou a já jí píšu, že odmítám, abychom se oba dva kvůli tomu stresovali a že to necháme na jindy, až nám hvězdy budou přát. Takže napoprvé to nevyšlo.

Velkou shodou náhod ale jedu do Prahy o pár dní později na rozhovor za Tomášem Beranem a píšu to Terce. Ta je nadšená, protože ten den má vyjímečně volno. Blbý je, že mám končit až kolem páté a Terka vymyslela lokaci, která je 50 kiláků daleko (zase) přes celou Prahu. Píšu, že nemá být takový vedro, tak že to nějak asi dáme a mám ji nabírat někde uprostřed Prahy. Pohoda.

Teda pohoda do doby, než skončil rozhovor a já zjistil, že je šest, protože jsem se vykecával jak teplý kadeřník. Najednou to kurva nevychází. Slunko už je skoro na horizontu a já píšu Terezce, která už na mě kdesi čeká, že to musíme udělat jinak.

Řítíme se sobě naproti. Já neznámýma ulicema Prahy, Terka neznámýma šalinama, pardon tramvajema Prahy a nakonec se opravdu kdesi potkáme, ale světlo vypadá, že vydrží ještě přesně 15 minut. Čumíme na sebe a zároveň se radujem a zároveň jsme nasraní :D (Ano tentokrát, za to můžu já).

"Hele tak jeď ven z Prahy směrem na Letovice a něco potkáme", hlásí zkušeně Terka, protože mě naštěstí zná a ví, že pod stresem selhávám a že mě musí hodit do klidu.. a taky ví že žádnou jinou, než náhodou lokaci nikdy nevychytáme.. a taky ví, že mám rád přírodu a městský fotky prostě dělat nechci..

Zařadil jsem "D" a jedeme směr východ. Po deseti minutách jsme na okraji Prahy, vlevo je vjezd do zahradnictví a napravo dvě parkovací místa u hlavní výpadovky.. a vypadá to, že nějaký dětský hřiště, nebo parčík je hned za rohem. Dupám brzdu, strhávám volant na parkovací místa.

Vidim parčík! Díky bohu!

Zastavil jsem, vzal do ruky foťák a pod paži svou novou kameru, kterou jsem měl úplně čerstvě vybalenou, jen tak nahrubo nastavenou.. a běžíme do toho parčíku, kam ještě pár minutek bude svítit sluníčko.

Ale Terka samozřejmě vytáhla z rukávu ještě jedno eso :D Svlíká se a co nevidim - má spáleninu od čert ví čeho zalepenou obří náplastí na lýtku levé nohy. Když jsem to viděl, zhrozil jsem se, protože mi bylo jasný, že toto retušovat bude peklíčko a všechny fotky řezat nad kolenama bude taky peklíčko :D .. ale nakonec se stalo obojí a vlastně jsem (s pomocí AI) už fakt šikovnej a vy byste to ani nepoznali :))

Na druhou stranu musim zvopakovat - to focení samotný .. s Terkou.. je jako když si v největším vedru dáte skvělou, fakt drahou, smetanovou zmrzlinu. Je to jemný, lízá se to samo, v krku to nezanechává žádnou pachuť a když jste s tim hotoví, je vám dobře. :)))

Video z focení brzy!